Bees vs Hummingbirds

Při pohledu na kvetoucí vánoční kaktus na naší terase je docela zřejmé, že Vánoční svátky se kvapem blíží. Pořídil jsem ho před časem jako svazek čerstvých výhonků. I když původem z deštných pralesů Brazílie, zdejší klima a hlavně stanoviště mu zřejmě velmi svědčí. Chladnější noci, nízké sluníčko odstíněné stromy, pauza v zálivce, dostatek draslíku&fosforu a samozřejmě láskyplná péče pěstitele ho v těchto dnech rozparádily, že doslova explodoval záplavou květů. To samozřejmě neušlo místním kolibříkům. Poletovali kolem, ještě když na něm byly jen poupata. Teď již definitivně změnili svoji ranní a večerní trasu za potravou a jsou na květech pravidelnými hosty. Zní to možná neuvěřitelně, ale zdejší klima umožňuje nepůvodním druhům stromů a rostlin z Austrálie, Afriky a Jižní Ameriky, které si zachovaly vnitřní hodiny, začít kvést právě v této roční době, tisíce kilometrů od domova. Na jižní polokouli totiž začíná léto, a tady to projeví další vlnou květů, vůní a pylu i když se dny pomalu zkracují.

Nedá mi to nezastavit se na chvíli u zdejších opylovačů. Hlavní tíha této zodpovědné práce leží na kolibřících. Včel tu obecně moc není, k nám létají všeho všudy jen asi dvě. Včela je tady považována za smrtelně nebezpečného tvora zhruba na úrovni chřestýše (rattlesnake). Většina Američanů žije v přesvědčení, že včelí žihadlo a kousnutí chřestýšem jsou stejné, život ohrožující, události. Asi je to proto, že většina lidí včelu v životě neviděla a sem tam nějaké to žihadlo mohlo způsobit anafylaktický šok, což je extrémně silná alergická reakce, ohrožující život. Je to sice poměrně vzácný jev, ale vytříbený smysl Američanů pro přehánění, asi udělal své. A proto jakmile tu někde začnou včelky bzučet ve větším počtu např. kolem kvetoucích keřů u silnice, úřady je raději řádně označí, aby zbytečně nikdo nezkoušel, zda mají skutečně žihadlo. Čmeláci tu naštěstí nežijí, protože si dokážu představit, že pokud by se tu jeden objevil, sousedé po něm budou v panice střílet bez varování.

Vraťme se ale ke kolibříkům. Jsou to naprosto úžasní ptáčci a pozorovat je jak tančí kolem květů je fascinující a nikdy se neomrzí. Je to symfonie dokonalosti pohybu a neuvěřitelně krásných barev. Jejich zářivě barevné peří s kovovým leskem jim právem přineslo přezdívku Flying Jewels - létající drahokamy. Kolibříci se živí nektarem a spořádají ho neuvěřitelné množství. Za den mohou až zdvojnásobit svoji hmotnost! Aby ukojili svůj nekonečný hlad po sladkém nektaru, musí denně navštívit téměř 2 000 květů. Proč tak veliká spotřeba cukru? Protože mají neuvěřitelný metabolický obrat, za den spálí až 12 000 kalorií! Velmi zajímavé je, že je uvidíte mnohem častěji hřadovat/sedět v klidu, než tančit kolem květů. Sběr nektaru je velmi rychlý, trvá obvykle jen několik sekund. Zato jeho trávení pak musí probíhat v klidu a zabere skoro půl hodiny. Aby mohli realizovat svoji leteckou akrobacii kolem květin mohou mávat křídly v 8 směrech. To jim umožňuje nejenom stát za letu na místě, ale i couvat, létat do boku a dokonce i vzhůru nohama. Během letu dokáže kolibřík mávnou křídly 70-80 x za vteřinu a není tak divu, že jeho prsní svaly tvoří jednu třetinu hmotnosti tělíčka. Naprosto ohromující je jejich srdeční frekvence, v klidu je to kolem 500 tepů za minutu a za letu až 1 200 tepů za minutu!

Jsou silně teritoriální a i přes svoji velikost (většinou o něco více než váš palec) zuřivě brání svůj rajón proti vetřelcům. Všiml jsem si, že preferují jasně červené květy, kterých je tu fůra. Jenže pak mi došlo, že tu něco nesedí. Krmí se totiž časně ráno za rozbřesku a v podvečer za soumraku, a to květinám moc nepomůžou úžasně jasné barvy kterými září přes den. Vysvětlením je, že kolibříci vidí mnohem širší spektrum barev než lidské oko, a to včetně UV světla. A právě v ultrafialovém světle některé květy ráno a večer doslova svítí. Stejně tak i zbarvení peří kolibříků vypadá v UV světle úplně jinak než byste čekali. Stále ale platí že samečci jsou výrazně barevnější než samičky. Tady v jižní Kalifornii se nejčastěji a celoročně vyskytují dva druhy; Allen's (Selasphorus sasin) a Anna's (Calypte anna). Sameček Allen's je oranžový s červenou náprsenkou, samička je na hřbetě zelená s šedo-rezavým bříškem. Jsou rychlí jako blesk a problém jim nedělá při prudkých manévrech ani rychlost přes 90 km/h. Sameček Anna's je smaragdově zelený s tmavou hlavičkou, samička je pak zeleno-šedá. S velikostí kolem 10 cm je to největší kolibřík v Kalifornii.

Na jaře a na podzim se tu zastavují na svých migračních trasách ještě další dva druhy těchto létajících drahokamů. Oranžový vztekloun Rufous (Selasphorus rufus), který zuřivě napadá všechny kolem bez ohledu na svých celých 5 cm délky. Myslím, že má pocuchané nervy z faktu, že migruje 3000 mil z Mexika až na Aljašku. To je při jeho velikosti výkon, který nemá mezi ptactvem srovnání. Občas se tu objeví i temně fialový Costa's (Calypte costae), ten je schopen žit i v pouštních oblastech a celou dobu hnízdění vydržet bez vody. Vzhledem k obrovské spotřebě kalorií je migrace pro kolibříky velmi náročná a lidé se naučili jim usnadnit situaci instalací krmítek. V podstatě jde o pestrobarevné nádoby na cukerný roztok s několika pítky uzpůsobenými jejich zobáčkům, které zavěsíte třeba na strom. Krmítka se dají koupit v každém hobby-marketu a připravit cukerný roztok lze doma v kuchyni. Je třeba dodržet určitá pravidla neboť zdraví malých cestovatelů se použitím nevhodných surovin dá snadno ohrozit. Je třeba přivést do varu pitnou vodu, odstavit a vmíchat cukr krystal tak, aby se beze zbytku rozpustil. Nesmí se použít nerafinovaný hnědý cukr, med, corn syrup, a už vůbec ne žádná barviva. Směs se nechá vychladnout a teprve poté jí lze naplnit krmítko. Pokud něco zbyde, dá se skladovat max. 14 dní v lednici. Tady na jihu má smysl krmítka umístit ven zhruba od února do listopadu. https://www.youtube.com/watch?v=FAj4uvuITe0

Najdete na obrázku samečka Rufous? Sedí vpravo, úplně dole :)

Vzhledem k tomu, že včel a hmyzích opylovačů obecně je tu velmi málo a kolibříci jsou neuvěřitelně vybíraví, lze čas od času na naší zahrádce zahlédnou pravděpodobně největší včelu žijící v jižní Kalifornii... Abych zajistil dostatečný přísun vlastních čerstvých chilli papriček a papriček Jalapeño do naší kuchyně, musím pravidelně vyrazit ven se sadou kosmetických štětečků a opylovat postupně se rozvíjející drobounké bílé květy chilli paprik ručně. Jsou tak nenápadné, že nejsou schopné konkurovat všem těm velikým, barevným super květům všude kolem. Podařilo se mi tak podstatně zvýšit výnosy tohoto koření nepostradatelného pro zdejší vaření. Vždy když se chystám ven se štětečky v ruce, děti se smějí a bzučí na mne :-)