Když pouště rozkvetou

Tak na tohle jaro opravdu nikdy nezapomenu...

Nemohu ani na tomto místě jen tak pominout fakt, že v Evropě opět začíná válka.

Jako kluk jsem od táty mnohokrát slyšel Hegelovský komentář k dění v Evropě i české společnosti: "Z historie se učíme, že se z historie nepoučíme." Tenkrát jsem to bral jen jako okřídlený bonmot. Bohužel životní zkušenost a v průběhu času získané hlubší znalosti vše do puntíku potvrzují. Německý filozof Georg Hegel má v knize Filozofie dějin pravdu:

„Co však zkušenost a dějiny učí, je to, že národy a vlády se nikdy něčím z dějin nepoučily a nikdy nejednaly podle poučení, které by z nich mělo být vyvozeno.“

Neumím vysvětlit proč je lidská paměť tak neuvěřitelně krátká. Evropa v podstatě není schopna od druhé Velké války vyřešit svoji vlastní bezpečnost. Je opět zahleděna sama do sebe a znovu a znovu opakuje stejné historické chyby. A následky budou strašlivé, nikoliv však překvapivé. Překvapivá je opravdu jen ta lidská hloupost se kterou cyklujeme v průběhu času, neschopni se poučit.

Politika appeasementu 2.0 (tak pro sebe označuji to věčné ustupování zlu) provozovaná zejména západní částí Evropského kontinentu, je v posledních desetiletích zdrojem neuvěřitelného pokrytectví a morálního úpadku.

Srebrenica, Grozny, Aleppo, Krym a teď Charkov, Mariupol... Všichni v Evropě máme na rukou krev. Spousty krve nevinných lidí, protože zavíráme oči před zlem a dáváme přednost plnému nákupnímu košíku či obchodu s ďáblem (ruským nebo čínským). V současnosti Evropské země více méně téměř jednou miliardou dolarů denně (za fosilní paliva) financují Rusku barbarské zabíjení civilistů na Ukrajině a pokrytecky přitom organizují uprchlický exodus :-(

Bývalý americký prezident Ronald Reagan to před časem formuloval velmi přesně: „History teaches that war begins when governments believe the price of aggression is cheap - Dějiny nás učí, že válka začíná, když vlády uvěří, že cena agrese je nízká.“

Ano, v současnosti žiji v jiném světě, zdaleka ne ideálním, ale rozhodně mnohem lépe morálně ukotveném. A protože ony Hegelovské teze skutečně platí, nemá smysl věřit politikům ani pseudo-elitám ať už sedí v Paříži, Berlíně, či Bruselu. Je třeba se řídit vlastním rozumem a vnitřní morální integritou - to je pro život, zejména v době války, zdaleka to nejdůležitější!

Kalifornský divoký mák - ikonická květina, odolná, vytrvalá a zároveň neskutečně krásná. Každý rok oznamuje konec zimy (no, řekněme vlhčí části roku) a příchod jarního kvetení.

V jižní Kalifornii je období od března do poloviny dubna obdobím, kdy se může objevit zvláštní druh přírodní magie. Po celý únor, pokud mírné zimní deště dorazí podle plánu, začínají v písčité půdě klíčit letničky a znovu se zelenat trvalky, aby nyní, se zvyšujícími se teplotami a delším denním světlem časného jara, připravily velkolepou show - desert wildflowers blooming. Příležitostí kde všude jarní kvetení vidět je spousta, k mým nejoblíbenějším však patří jízda po California Highway 78. Tato silnice začíná na pobřeží asi v polovině cesty mezi Los Angeles a San Diego u městečka Carlsbad. Tam odbočíte doleva, minete Escondido, a vystoupáte až na horský hřeben do městečka jablečných koláčů Julian. Dále na východ pak silnice 78 klesá malebnými horskými průsmyky až do Sonorské pouště, kde pokud byla zima vlhká, vás přivítá oceán divokých květin, kam až oko dohlédne. Cestou se můžete stavit v Anza-Borrego Desert State Park na pěší výlet do pouště, jak jsem psal v jednom z minulých příspěvků. Pokud však dáváte přednost tomu, abyste zůstali v autě, můžete jet po prašných nebo zpevněných cestách napříč parkem a pokračovat po dálnici 78 do pouště kolem Salton Sea, která je rovněž bohatá na divoké květiny.

Pokud chcete vidět kvést divoké kalifornské máky, dá se to zvládnout i jako pohodový jednodenní výlet z Los Angeles. Nejlepší je vydat se na sever po California Highway 14 směrem do Mohavské pouště. Pojedete po dálnici 14 severovýchodně od pohoří San Gabriel až do průsmyku Tehachapi. Kousek dále za městečkem Lancaster pak najdete Antelope Valley California Poppy Reserve. Jde o chráněnou oblast o rozloze 1700 akrů věnovanou oficiální květině státu California - divokému máku. Rezervace nabízí více než 8 mil nenáročných stezek a kromě samotného máku samozřejmě moře dalších nádherných květin. Pokud nebudete mít té květinové nádhery dost a máte pár hodin volného času, jeďte z Lancasteru po dálnici 18 dál na východ přes Apple Valley a Lucerne Valley. Tato oblast je rájem pro milovníky divokých květin a je krásná v každém ročním období.

Něco opravdu neobvyklého je v době jarního kvetení k vidění v Joshua Tree National Park. Tato část pouště je podstatně chladnější než nížinné oblasti pokryté koberci květů. Právě mráz a speciální druh můry jsou tajemstvím kvetení palem Joshua Tree. Když začnou kvést, květy vypadají jako velké bílé artyčoky. Po odkvětu produkují lusky se semeny, které se mohou šířit po celé poušti. Ačkoli se palmy Joshua Tree dnes nacházejí pouze v Mohavské poušti, během poslední doby ledové byl jejich dosah mnohem dramatičtější. V té době se rozšířily mnohem dále na východ, přes Arizonu až do Texasu. Jejich semena byly totiž oblíbenou pochoutkou obřího zemní lenochoda, který jedl lusky semen a šířil je až deset mil od jejich zdroje. Semena Joshua tree jsou totiž pravidelně nacházena ve starověkém trusu lenochodů, který studují paleontologové.

Závěrem se vrátíme k mé oblíbené pouštní dálnici California Highway 78. Až budete zcela nasyceni pohledy na pouštní květenu, tak u Salton Sea odbočte z dálnice doleva na silnici číslo 111. Po několika mílích dojedete do městečka Niland. Vydáte-li se pak východním směrem za chvíli dorazíte do oblasti známé jako Slabs. O Slabs se mluví jako o „posledním svobodném místě na zemi“ nebo o „anarchistickém RV městě“. (RV je anglická zkratka pro Recreational Vehicle, český ekvivalent je asi obytné auto).

Původně se na tomto místě se nacházel Camp Dunlap, jedna z kalifornských základen americké námořní pěchoty aktivovaná 15. října 1942 jako výcvikové zařízení během druhé světové války. V roce 1961 byla základna zrušena a všechny bývalé budovy v Camp Dunlap byly odstraněny. Základové betonové desky však zůstaly a staly se tím, čemu se dnes říká Slab City. Od roku 1965 se na této staré opuštěné vojenské základně začali usazovat Squatteři a Snowbirds ~ tak se říká lidem, kteří pravidelně migrují v obytných autech v zimě do jižních a v létě do severních států USA.

Na Slabs nejsou žádná pravidla ani poplatky. Komunita nerespektuje žádné zákony a nemá tekoucí vodu, elektrické vedení, kanalizaci ani svoz odpadu, což místu dodává post-apokalyptický vzhled. Pokud jste fanoušci filmové série Mad Max, tak se tu budete cítit jako doma :). Během zimních měsíců se sem kvůli teplému pouštnímu počasí a chybějícím poplatkům nahrne až několik tisíc táborníků – většinou starších důchodců. Tito sezónní obyvatelé „snowbirds“, žijí v různých, často bizardních obydlích. Ačkoli většina přijíždí do oblasti ve svých karavanech, mnozí pak bydlí v opuštěných strukturách, jako jsou staré nefunkční autobusy, chatrče z naplaveného dřeva, opuštěné vodojemy, nebo jakékoliv místa, která poskytují trochu ochrany před živly. Malá populace tady žije po celý rok a vzdoruje drsným letním měsícům, kdy teploty mohou vystoupat i nad 50 stupňů Celsia.

Absolutní svoboda Slabs poskytuje zejména umělcům nový prostor pro tvorbu a jedinečnou autonomii. Z mnoha tamních uměleckých děl je asi nejpopulárnější Salvation Mountain (Hora Spásy). Autorem je Leonard Knight, který přes dvacet pět let žil v náklaďáku a neustále pracoval na své barevné „hoře“, která označuje vstup do Slab City. Jak již bylo řečeno, ke stavbě bylo zapotřebí dvacet pět let tvrdé práce, nekonečná vědra nepálené hlíny, více než 100 000 galonů barvy, tisíce balíků sena a jeden muž s neochvějnou vírou. Salvation Mountain tak není jen obyčejná hora a člověk, který ji postavil, rozhodně nebyl obyčejný člověk...