Kojoti - Coyotes

Není silnějšího zážitku v noční poušti amerického Jihozápadu, něž vytí kojotů. Vokalizaci v podobě vytí a sérií krátkých, vysokých pískání používají kojoti z důvodu udržení kontaktu s ostatními jedinci v oblasti. Když je uslyšíte v noci poprvé, budete pociťovat mravenčení a strach z primitivního nebezpečí. Pro ostříleného zálesáka je však vytí kojota skutečnou písní Západu. Po té, co jsem je začal vídat a potkávat (po setmění či brzy ráno) u nás ve městě, začal jsem se o ně zajímat daleko více. Příběh kojota, který se takto pro mne postupně odhalil, mne nepřestává fascinovat.

Kojoti jsou patrně jedno z nepřizpůsobivějších zvířat na světě, mohou kompletně změnit své životní návyky, stravu a sociální dynamiku, aby přežili v široké škále stanovišť. Kojoti se dostali do téměř každého většího města. Jsou to oportunní zvířata, která sežerou téměř cokoliv. Jsou velmi inteligentní - odtud jejich pověst podvodníků v lidovém folklóru. Dokáží hravě přeskakovat 2,5m vysoké ploty nebo se jednoduše podhrabat. Jsou dostatečně chytří na to, aby si našli cestu k mnoha nezabezpečeným zdrojům potravy v okolí lidských objektů, jako jsou odpadkové koše nebo misky na krmivo pro domácí mazlíčky, nebo dokonce posvačí malé domácí zvíře, které najdou samotné na dvoře. Svoji kořist vždy berou na bezpečná místa, aby ji zkonzumovali, a po jídle nezanechali téměř žádné stopy.

Bohužel kojoti jsou již dlouho také jedním z nejkontroverznějších zvířat Severní Ameriky, a je až neuvěřitelné, jak dokázali polarizovat celou společnost. Lidé je buď nenávidí nebo milují. Zemědělci pravidelně naléhají na jejich kontrolu všemi nezbytnými prostředky, aby prý bylo možné eliminovat skutečné a potenciální ztráty dobytka. Někteří sportovní lovci se domnívají, že za úbytek mnoha druhů zvěře je zodpovědný kojot. Majitelé rozmazlených městských psů se děsí fyzické a psychické újmy, kterou jejich miláčci mohou utrpět při setkání s kojotem. A věřte nebo ne, ve většině případů to není kojot kdo vyvolá konflikt, ale vitamínovými granulemi naboostovaný čokl velikosti pánské polobotky který, přesvědčen o své dominanci získané povalováním v páníčkově posteli, se vrhne proti divokému příbuznému. Většinou stačí výhružný postoj či protipohyb kojota a domácí mazlíček skončí na na několika sezeních u psího psychiatra. Bohužel často jeví příznaky PTSD i majitel mentálně nestabilního psíka. Na sociálních sítích pak můžete najít srdce drásající příběhy o statečných pejscích a zlých kojotech, a také dramatické volání po drastickém omezení jejich počtu jakýmikoliv prostředky.

Na Amazonu jsou bez problémů k sehnání (za pouhých $100) speciální vesty proti kojotům, kterými můžete svoje domácí mazlíčky vybavit než vyrazíte na procházku. Fungují! Kojot nezaútočí, zemře smíchy...

Od roku 1891, kdy byly v Kalifornii zahájeny první programy zaměřené na kontrolu populace, bylo hlášeno zabití téměř 500 000 kojotů. Nedávno zde byli kojoti dokonce klasifikováni jako nelovná zvířata, což znamená, že je lze chytat či zabíjet po celý rok bez omezení. Díky své inteligenci a neuvěřitelné flexibilitě se však kojoti vždy rychle adaptují na nová nebezpečí a nadále rozšiřují areál svého výskytu, a to i hluboko do městské zástavby. Své chování přizpůsobili tak, že je zahlédnete jen vyjímečně. Naučili se člověku zmizet z očí, ale nebojí se ho. Když víte kudy chodí, bez problému je můžete v noci potkat. Přijdou až k vám, nebo dokonce jsou kus cesty s vámi, ale o interakci se nesnaží. Moji dceru chodící večer běhat do terénu, několikrát provázel dokonce pár těchto bystrých zvířat. Biologové pevně věří, že kojoti jsou nezbytní pro zachování rovnováhy přírody, a že druh jako celek není škodlivý, protože velkou část jeho potravy tvoří destruktivní hlodavci. Také se shodují na tom, že populace kojotů nemá žádný vliv na ostatní populace volně žijících živočichů. Kontroverze tedy zuří dál.

Kojot je jedním z osmi druhů rodu Canis. Čtyři z nich jsou šakali z Evropy, Afriky a Asie. Dalším členem rodu je vlk šedý (C. lupus), vlk červený (C. rufus) a všechna plemena psa domácího (C. familiaris). Lidé si proto občas kojota se psem skutečně pletou. Tady ve městě se vyskytují menší pouštní a údolní kojoti, kteří váží mnohem méně než horští, pouze asi 10kg, ve srovnání s těmi druhými, kteří mohou dosáhnout hmotnosti až 25kg.

Kojoti vyskytující se v horských oblastech mají srst huňatější než jejich pouštní bratranci a mají delší a tmavší chlupy. Někteří mají ocasy s bílými špičkami. Naproti tomu pouštní kojot má pískovou nebo světle šedou srst s černě zakončeným ocasem. Pokud se týká jeho výskytu obecně, je kojot v Severní Americe všudypřítomný. Od východní Aljašky po Novou Anglii a na jih přes Mexiko až po Panamu. Původně se vyskytoval především v severozápadním rohu USA, ale rychle se přizpůsobil změnám způsobeným lidskou okupací a v posledních 200 letech svůj areál stále rozšiřuje. Pozorován je nyní běžně i na Floridě, v Nové Anglii a Kanadě.

Na konec bych rád uvedl na pravou míru, některé nesprávné informace, které kolem městských kojotů kolují. Navzdory faktu, že tato zvířata cestují a loví samostatně či v páru a takto jsou často i pozorována, žijí i ve městě ve smečkách s pevnou sociální hierarchií. Neživí se odpadky a domácími mazlíčky, i ve městě zůstávají predátory. Jejich potravou jsou hlavně drobní hlodavci, králíci, jelínci, sem tam nějaká kočka, a až z 25% ovoce. Analýzami jejich trusu bylo zjištěno, že lidské odpadky tvoří max. 2% jejich stravy. Role kojotů v městském ekosystému je nyní již nezastupitelná. Pomáhají kontrolovat stavy hrabošů, veverek, krys, králíků, zdivočelých koček, mývalů a holubů. Likvidují dokonce i přemnožené kanadské husy, které se tu zabydlely. Člověk by se nikdy neměl pokoušet kojoty krmit. Většina výjimečných napadení člověka kojotem má souvislost právě s tímto typem aktivit. Pokud může, tak se stejně kojot člověku vyhne. Aby minimalizovali kontakt, stali se z nich ve městě výhradně noční zvířata. Ale přesto, že nejsou moc vidět jsou v podstatě všude. Jakékoliv snahy o jejich odstranění z ekosystému jsou absolutně marné. Jsou tady, vybaveni inteligencí a neuvěřitelnými adaptačními schopnostmi, budou dále expandovat. Jediné co můžeme udělat, je naučit se s nimi žít.