Organ Pipe Cactus National Monument

Pokud patříte mezi obdivovatele kaktusů a sukulentů jakéhokoliv druhu, je Arizonská část Sonorské pouště opravdu rájem na zemi. Nemusíte však být milovníkem těchto pichlavých kytiček, abyste při pohledu na 10 metrový kaktus Saguaro zalapali po dechu.

Až jich uvidíte celý "les", určitě na to do konce života nezapomenete. Vezmu to ale po pořádku. Oblast kam je nejlepší za kaktusy vyrazit, se nachází na jihu Arizony při hranicích s Mexikem. Je to opravdu daleko od běžných civilizačních vymožeností a snad právě proto, je celý kraj opravdovou pouštní divočinou. Snaha zachovat nádheru a rozmanitost zdejší přírody vedla k vytvoření federálně chráněného území Organ Pipe Cactus National Monument, které je zároveň biosférickou rezervací UNESCO. Název stojí za vysvětlení - Organ Pipe Cactus je nádherný sukulent, který na rozdíl od známějšího kaktusu Saguaro nevypadá jako telegrafní sloup, ale spíše jako píšťaly varhan. Je také trochu nižší, maximálně 7 metrů a roste pouze tady, zatímco jeho větší bratr Saguaro se nachází na více místech Sonorské pouště.

Organ Pipe Cactus National Monument je oslavou života a krajiny Sonorské pouště. Divoká příroda tu na ploše téměř 500 čtverečních mil prezentuje unikátní rostliny a zvířata, stejně jako dramatické scenérie hor a plání. Mnoho tvorů, kteří se dokázali přizpůsobit extrémním teplotám, intenzivnímu slunečnímu záření a malým srážkám, nikde jinde ve Spojených státech nenajdete. Z Jižní Kalifornie se sem dostanete po dálnici Interstate 8 (ale i Interstate 10) a každopádně nemůžete minout Gila Bend. Toto městečko je přezdíváno „Křižovatka Jihozápadu“, protože bylo důležitou dopravní cestou v osídlení a rozvoji Jihozápadu. Nachází se v blízkosti ostrého ohybu arizonské řeky Gila. Gila Bend byla v minulosti označována také jako Big Bend či Rinconada. Vzhledem k tomu, že leží na silně frekventované silnici 85, tam kde se protíná s Interstate 8, je město oblíbenou zastávkou na noc pro lidi cestující do a z Kalifornie či Mexika. Ráno pak můžete pokračovat na jih po zmiňované silnici 85, až k Mexické hranici. Je to asi hodina cesty během níž narazíte na civilizaci jen dvakrát. Poprvé ve městečku Ajo, které snad existuje jen díky největší díře v zemi, kterou jsem kdy viděl - důl na měď Cornelia Open Pit Mine. Podruhé pak ve městečku Why, kde jeho název trefně popisuje zoufalé nic, které se tu

děje :)

Pro cestu do pouští jihozápadu je obecně nejlepší období od konce ledna do začátku dubna, teploty se tu drží pod 30C přes den a všechno na jaře nádherně kvete. Zbývající část roku se tu dá venku pobývat jen do 10 hodin dopoledne, pak se upečete (běžně tu bývá 40C - 45C). Asi nejlépe se dá zdejší poušť prozkoumat autem, jednak z důvodu vzdáleností a také bezpečnosti. Náhon 4x4 a dostatečná světlá výška vozu jsou podmínkou, protože cesty jsou většinou typu dirt road (šotolina). Naprosto úžasná je například Ajo Mountain Drive, ale i směrem k mexické hranici je co vidět. Samozřejmě mimo 9 metrů vysokého ocelového plotu, který bohužel kromě nelegální migrace lidí a pašování alkoholu či drog, brání i přirozenému pohybu zvířecích obyvatel Sonorské pouště. Je třeba vzít na vědomí, kde se pohybujete a nebrat případné stopaře, ale naopak všechny podezřelé aktivity oznámit na nejbližším stanovišti US Border Patrol. Nefungují tu mobilní telefony a cesty často nejsou v běžných GPS navigacích zaznamenané. Je proto dobré mít v autě kompas a alespoň základní mapu oblasti a samozřejmě spoustu vody. A kdyby bylo nejhůře hledejte mezi kaktusy modrý praporek (nouzová zásoba vody, většinou pěkně horké :).

Pojďme zpátky ke kaktusům.

Organ Pipe Cactus (Stenocereus Thurberi) je samozřejmě zdejším králem, i když je druhý největší v USA (vedle Saguara). Namísto centrálního stonku ho tvoří shluk 5 až 20 větví vyrůstajících z bodu na úrovni země a ladně se zakřivujících vzhůru. Tyto ramena uchovávající vodu mají průměr asi 15 cm a mají 12 až 17 sytě zelených, zaoblených žeber. Areoly jsou umístěny blízko sebe s 9 nebo 10 hnědými, centimetrovými radiálními trny, které s věkem zešediví. Plody při zralosti ztrácejí ostny, otevírají se a mají jedlou červenou dužninu. Toto ovoce poskytovalo původním Američanům po staletí zdroj potravy. Dužninu lze konzumovat tak, jak je, vyrobit z ní želé nebo fermentovat na nápoj. Nejčastěji rostou na jižních, horkých, slunečných svazích v nadmořské výšce od 300 do 1000 metrů.

Kaktus Saguaro (Cereus Giganteus) je ikonou Jihozápadu, a pokud se vám nechce až sem na liduprázdný jih, dobře se s ním můžete seznámit v Saguaro National Park, který leží v těsné blízkosti arizonského města Tucson. Připravte se však na davy turistů. Kaktus samotný se skládá z vysokého, tlustého, rýhovaného, sloupovitého stonku, asi půl metru v průměru, často s několika velkými větvemi (rameny) zakřivenými nahoru.

Kůže je hladká a vosková a trup a stonky mají silné, 5 cm ostny seskupené na žebrech. Při vstřebání vody se může vnější dužnina Saguara roztáhnout jako harmonika, zvětšit průměr stonku a tímto způsobem zvýšit jeho hmotnost až o tunu. Když jsou záhyby hlouběji zastíněné, výraznější, kaktus vytvarovalo sucho. Rostlina může ztratit až 82 procent své vlhkosti, než zemře na dehydrataci. Dolů směřující trny vytvářejí „odkapávací špičky“, a tak pomáhají směrovat dešťovou vodu k základně rostliny. Kaktus roste jen na specifických kopcovitých biotopech maximálně do 1000 m nadmořské výšky. Mrazivé teploty mohou choulostivou rostlinu zabít nebo poškodit. Pokroucená a svěšená ramena mohou naznačovat, že konkrétní rostlina přežila krutou zimu. Je zajímavé, že tato typická ramena začínají růst až ve středním věku, asi 75 let, po dosažení výšky asi 4,5 metru. Kaktusy Saguaro běžně dosahují stáří přes 100 let a výšky až 15 metrů.

Nelze si nevšimnout, že některá Saguara jsou poseta mnoha otvory na jejich těle. Může za to datel Gila, který naštěstí nezpůsobuje velké škody i když buší do tkání používaných k ukládání vody. Často tito pečliví ptáci vyklovou 2 nebo 3 otvory, než jsou s prací spokojeni. Rostlina ale rychle minimalizuje poškození tím, že ránu utěsní necitlivou jizvou, aby zastavila ztrátu vody.

Bohužel se na tomto místě nemohu a ani nechci věnovat všem těm desítkám různých kaktusů a sukulentů, které v Sonorské poušti můžete najít. Je to až neskutečná nádhera, zejména na jaře, kdy řada z nich kvete, poušť má ještě relativní dostatek vody a denní teploty jsou snesitelné.

Závěrem však musím upozornit i na určitá nebezpečí, která sebou pobyt v této úžasné krajině přináší. Pokud vám do stanu nevleze jeden z nejjedovatějších škorpionů v zemi, nestrhnete z porostu pavučinu i jejím majitelem, legendárním pavoukem Černá vdova, či nešlápnete na chřestýše když se půjdete vyčurat, vězte, že velké nebezpečí vám tu hrozí právě ze strany některých kaktusů. Nebudu se podrobněji zabývat případy kdy se turisté po dešti neopatrně pohybovali v okolí velkých a vodou nasáklých kaktusů Saguaro, poškodili jejich mělké radiální kořeny a následný pad kaktusu je rozdrtil.

Mnohem častější jsou tady útoky na turisty, které má na svědomí kaktus zvaný "jumping cholla". Kaktus cholla se tak nazývá protože jeho ostny vyskočí na každého člověka nebo zvíře, které se kolem něj náhodou projde. Jeho ostré ostny jsou obzvláště nebezpečné, protože jsou pokryty drobnými zpětnými háčky, díky nimž drží ve všem k čemu se připojí, a to docela zuřivě. Jeho větve jsou jsou tvořeny řetězem segmentů, které se snadno odlomí, projdete-li kolem, nebo často leží ulomené na zemi jako pichlavé koule, které se vám zapíchnou do boty. Úplné peklo pak může nastat v prudkém větru, kdy tyto pichlavé koule létají vzduchem jako ježaté projektily. Pokud se vám zapíchnou kamkoli, v první řadě se okamžitě přestaňte hýbat. Pohybem se totiž ostny posunují hlouběji a díky zpětným háčkům je už nevytáhnete. Chcete-li je dostat z kůže, obvykle to vyžaduje cestu na pohotovost, ale někdy jsou ponechány, dokud se kolem rány nevytvoří hnis z následné infekce. Ten pak působí jako lubrikant, pomáhající snižovat množství odporu, který hroty vytvářejí. Z boty je obvykle dostanete kleštěmi. V žádném případě je tam ale nenechávejte nebo neulamujte, při chůzi budou jinak dále nemilosrdně pronikat dovnitř boty...

Musel jsem se opravdu zasmát, když jsem sledoval postaršího pána, který studoval ceduli s popisem nebezpečí, který jumping cholla představuje, přímo před Arizona-Sonora Desert Museum. Následně natáhnul ruku a holými prsty začal osahávat ostny kaktusu pod cedulí. No, když začal řvát a zuřivě mávat rukou na které plápolal ulomený segment kaktusu, odešel jsem do auta přemýšlejíc o principech evoluce a přirozeného výběru.